V době, kdy tento rozhovor vychází, se se svými kolegy loučí do penze mířící Jiří Prášek, ředitel Prácheňského muzea v Písku. Vy, kdo ho znáte, víte, že na přesné termíny důležitých událostí je Jiří Prášek mistr, ostatně jeho velkou zálibou je zkoušení kolegů i návštěvníků z dat historických událostí. U jeho jména bude navždy uvedeno, že jako ředitel působil v instituci 18 let, mezi léty 1983 až 2006 pracoval na pozici etnografa. Do důchodu tak odchází téměř přesně po 41 letech (nastoupil 18. července). Jeho odchod se stal příležitostí k bilančnímu rozhovoru.

Jirko, když zavzpomínáš, co největšího se za dobu Tvého vedení v muzeu seběhlo, ať už dobrého, nebo špatného?

Zažil jsem toho skutečně mnoho - několik krádeží, požár v depozitáři, nahlášenou bombu v naší pobočce Protivíně… Pamatuji autohavárii kolegy se služebním autem či jak jednou v zimě spadl ze střechy sníh na auto a velmi ho poničil. Podivná byla doba kovidu. Ale ohlížím se rád za spoustou nezapomenutelných výstav – porcelány Jana Zachariáše Quasta, obrazy Otavy Václava Špály či nedávné Pojďme mezi lidi sběratele Jiřího Hořavy. Dělali jsme i krásné vánoční výstavy, třeba tu, kdy byl představen stromeček v různých historických obdobích. Musím zmínit i Psací stoly slavných – ty považuji za svoji nejlepší výstavu vůbec.

Co Tě nebavilo a co Tě naopak na ředitelování těšilo?

Jsem vystudovaný historik, musel jsem se všechno učit od začátku. Když jsem přišel do Písku, nic a nikoho jsem tu neznal. Musel jsem si jednak osvojit společenské vazby a rovněž se dovzdělat odborně. Původní práce etnografa mě velmi bavila. Skrývá se pod tím všechno možné, každý den se dělá něco jiného. Moc mě obohacovalo, jak jsem přicházel do styku s různými lidmi a předměty.

Ředitele jsem dělat nikdy nechtěl, děsil jsem se nekonečné úředničiny. Nejsem asi ani manažerský typ, na druhou stranu mě moc bavila práce s lidmi. Kolektiv je v muzeu výborný a jako ředitel jsem se ani nemusel tvářit moc přísně, byl jsem pro ně spíše jedním z kolegů. Jen doufám, že i oni to tak cítili, že to není jen můj pocit. Dostal jsem se k řadě objevů, k řadě zajímavých lidí – například k umělcům při vernisážích, k odborníkům rozličných profesí, to bylo velmi obohacující. Být muzejník není prestižní povolání, ale je to povolání, které je záviděníhodné. Mnoho lidí si tak dělá svého koníčka a je za to ještě placeno. Někdo je sběratel a musí si to financovat sám. Je to opravdu hezké povolání a že jsem mohl svůj život prožít jako muzejník, za to jsem moc rád.

Jsi autorem několika knih a různých publikací z historie města Písku. Můžeme se nyní těšit, že začneš zase víc psát? Máš snad dokonce něco v rukopise?

Co jsem se stal ředitelem, psal jsem určitě míň. Napsal jsem za svůj život přes 35 titulů, ale něco jsou jenom brožury. Ano, něco mám připravené, skoro bych řekl i rozepsané… Mám samozřejmě nasbíráno spoustu materiálu.

Ale skoro ještě raději než píšu, tak hodně rád přednáším. Vždyť tou „hubou“ se živím od časného mládí, vlastně od šesté třídy, kdy jsem začal provádět v Chýnovských jeskyních a musel jsem vystupovat před lidmi. Ale přiznávám, že jsem v podstatě člověk plachý a když nemusím, tak nikde nevystupuji, ale jak začnu mluvit o věcech, které znám, tak se do toho dostanu a pak přednáším skutečně rád.

A co paměti, na ně se nechystáš?

To nevím. Řada věcí se mi z hlavy vykouřila, ale mám dochované celkem podrobné diáře. Když jimi listuji, říkám si, to už jsem dávno zapomněl a často žasnu, co jsem vlastně všechno zažil. Ale nevím, jestli by to někoho zajímalo.

Na podzim ještě připravuješ pro muzeum výstavu o Vlastě Kálalové-di Lotti. Mockrát jsi o ní přednášel a navzdory tomu, jaká to byla osobnost,
o ní výstava dosud nevznikla.

Zdá se mi, jako kdyby to téma nějak přišlo do módy, zase se jí věnuje větší pozornost. Letos to bude 100 let, co odjela do Orientu, a tak se uspořádání výstavy o jejích osudech přímo nabízí. V loňském roce jsme hledali její stopy přímo v Bagdádu, takže mám nabádáno i v tomto případě. Byli jsme přímo u Domu trubačů, kde provozovala nemocnici a viděl jsem řadu míst spjatých s jejím životem.

Těšíš se do důchodu?

Ano. Těším a přiznám se, že jsem už vším unaven. Situace ve společnosti se podle mě v mnoha ohledech zhoršuje, ale hlavně doběhla mě digitalizace. Já jsem staromilec, moderní technika mi nic neříká. Jsem samozřejmě trošku nucen s ní pracovat, ale mantrou současné společnosti jsou moderní technologie a u toho já už být nemusím. Vím, že jsou tady mladí a šikovní lidé a já jim rád dám prostor.

Víš už, jaké budou Tvé první kroky v důchodu nebo plány nemáš?

V pátek 28. června odejdu do důchodu a hned v sobotu ráno mám mít vystoupení na celostátní soutěži hasičského dorostu. Následně mi přijede 40 učitelů z celé republiky i ze Slovenska a o ty se tady budu celý týden starat. To dělám každoročně, spolu s manželkou jim představujeme region Písecka. Navíc ještě na první večery jsem slíbil nějaké prohlídky po městě. Takže první dny v důchodu budou výživné od rána do večera… Dále jsem slíbil novému panu řediteli, že se mu budu chvíli věnovat, abych ho uvedl do problematiky. A pak už budou na pořadu dne vnoučata. Ale jak to bude vlastně v penzi vypadat, to vůbec netuším.

Muzeum určitě brzy budou čekat práce na nových expozicích. Jsi zastáncem klasických expozic nebo Tě oslovují ty interaktivní, moderní?

Já se trošku interaktivity bojím. To je jako když dáte dítěti hračky – dítě si nakonec stejně vyhraje nejvíc s klasickou dřevěnou hračkou, víc jak s autíčkem, co všemožně bliká, houká. Mám dojem, že se společnost k tomu začíná zase obracet. Je fajn, když prvky interaktivity nechybí, ale aby jí byly expozice plné, to určitě není pro muzeum našeho typu ta správná cesta. Lidé k nám jdou za předměty, originály, i texty mají být podle mě jenom stručné a doprovodné. Nikoho nebaví číst panely, to si může pak dostudovat později doma na lenošce při kávě. Na efekty taky nemusí chodit do muzea. Základem je zkrátka předmět.

Chtěl bys ještě určitě zmínit, co všechno se v muzeu změnilo za 18 let, co jsi ho vedl.

Když jsem přišel do Písku, bylo tady 11 zaměstnanců, dnes je nás 30. Muzeum jsem jako ředitel přebral v dobrém stavu, s dobrým kolektivem velmi tvůrčích pracovníků a to myslím, že zůstalo.

Dělal jsem si takový přehled toho, co se za ty roky stalo. Začali jsme pořádat výstavy jednoho dne, abychom návštěvníkům zpřístupnili krásný prostor na hradních parkánech. Rozjeli jsme tradice muzejních nocí a mimořádných krátkodobých výstav, ve kterých by se, myslím, mělo pokračovat i nadále. Vždyť jsme na nich představili Píseckým skutečně vzácné věci – Svatý hřeb z Milevska veřejnost viděla u nás vůbec poprvé a zdá se, že na dlouhou dobu naposled. Často byl problém exponáty sehnat a hlavně domluvit jejich zapůjčení – měli jsme tu ruchadlo bratranců Veverkových, kopie korunovačních klenotů, československou vlaječku, která se dotkla Měsíce, Oskara režiséra Jiřího Menzela, Nobelovu cenu akademika Heyrovského.

Do sbírek muzea přibyly za dobu mého ředitelování desítky tisíc nových předmětů. Zlepšila se i péče o ně - začali jsme například plynovat depozitáře a hubit tím veškerý hmyz. Do depozitářů jsme protáhli stávající výtah, což nám velmi usnadnilo práci. Zažil jsem i další rekonstrukce – otevřeli jsme Heydukův památník, Památník města Protivína a dvě nové expozice – Písecký venkov v 19. století a Galerii panovníků, plus k tomu obchůdek a lapidárium, což je vlastně instalovaný depozitář. Staráme se také o nádvoří hradu, kde proběhla obměna zeleně, trávníků, přibyl samozavlažovací systém a podzemní nádrž na dešťovou vodu. Vybudovali jsme depozitář starých tisků a nové regály ve dvoupatrové muzejní knihovně. V roce 1983 muzeum nemělo žádné auto, postupně jsme jich vystřídali mnoho a nyní jsme na počtu pěti aut. Velmi je využíváme, archeologové mají široký region, i za hranicemi okresu, kam jezdí na povinné dohledy a na výzkumy. Máme nový vizuál, webové stránky, spravujeme sociální sítě. Logo muzea kdysi vytvořil typograf Miroslav Pechánek, bývalý výtvarník muzea, a těsně před svou smrtí v roce 2015 jsme se s ním dohodli na jeho modernizaci. V posledních letech zažila velký rozvoj muzejní pedagogika, která nám sem přivádí několik tisíc dětí ročně a my tak vychováváme děti už od předškoláků. Snažíme se jim již odmala předávat lásku a úctu k životu a dílu našich předků a hodnotám naší kultury vůbec. Zkrátka jim vštěpujeme od útlého věku myšlenku, že navštěvovat muzeum pravidelně je normální.

Děkuji Ti za rozhovor. Za PMP se ptala Klára Koubová.